Svet-Stranek.cz
Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz
Stránky KSČM ve Frýdlantě nad Ostravicí

Diskuzní příspěvky, články, stanoviska:Informace o aktivitách organizace a zastupitelů KSČM na adrese: ksfrydlantno.diskutuje.cz

Diskuzní příspěvky, články, stanoviska

Hledání spojenců

Jan Keller

Až do šestnácté hodiny odpoledne bylo včera možno podepisovat v bruselské kanceláři nizozemské europoslankyně za frakci liberálů Marietje Schaake výzvu určenou všem premiérům evropských zemí.
Podepsaní europoslanci v ní požadují uvržení nových a tvrdších sankcí vůči Rusku jako odpověď na kerčský incident.
Ve výzvě není ani slovo o tom, že by se incident, v jehož průběhu Rusové zabavili tři ukrajinská vojenská plavidla, měl snad přešetřit. Podepsaní svým podpisem už dopředu stvrzují, že viníkem je Rusko a že sankce mají pořádně bolet. V krátkém textu se to hemží emotivně zabarvenými výrazy, jako kdybychom stáli před poslední a rozhodující bitvou boje dobra se zlem.
Takový tón je o to zvláštnější, že z Berlína i z Paříže zaznívají spíše obezřetné hlasy, a dokonce ani prezident Trump ke zklamání mnohých kolty netasil. Státníci jsou opatrní, jelikož napětí kolem Azovského moře vzrůstá už několik měsíců. Není snadné určit, zda k němu více přispěla stavba ruského mostu, anebo nedávné rozhodnutí Ukrajiny vybudovat v Azovském moři novou vojenskou námořní základnu.
Tím aktivnější jsou politici, na které se při pokusech o urovnání vážných mezinárodních krizí zatím nikdo neobrátil. Náš europoslanec Jiří Pospíšil, který podepsal výhružný dopis mezi prvními, si od zpřísněných sankcí slibuje, že budou kazit byznys ruským oligarchům. Ti pak, podle jeho vlastních slov, přitlačí na Putina, aby se nechoval jako diktátor, protože pak mají kvůli tomu ušlý zisk. „To je jediné, o co tu jde, o bezpečnost našeho kontinentu,“ dodává předseda TOP 09.
Jiří Pospíšil se tak stal autorem nové a inspirativní politologické teorie. Ruští oligarchové ve finanční ztrátě jako naděje demokratizačního procesu, to tady ještě nebylo. Škoda, že tutéž službu
nemohou své zemi prokázat oligarchové ukrajinští. Nemají nad sebou nikoho, na koho by demokraticky zatlačili.
Nejzvláštnější ovšem na tom všem je, na jaké spojence jsme podle předsedy TOP 09 odkázáni při posilování bezpečí našeho kontinentu. Snad to aspoň v Berlíně a v Paříži vidí trochu jinak.


USA v číslech smrti

Oskar Krejčí

Zločin a trest

Statistiky jsou neúprosné a snad i proto je dobré si některé údaje čas od času připomenout. Podle údajů FBI bylo loni v USA spácháno více než 1,2 milionů násilných trestných činů, z nichž bylo téměř 17,3 tisíc vražd a 135,8 tisíc znásilnění. Washingtonský server Gun Violence Archive, který zpracovává údaje jak z oficiálních zpráv, tak i přibližně z 2,5 tisíc médií, uvádí, že letos do včerejší neděle bylo v USA spácháno téměř 51,2 tisíc násilných trestných činů se zbraní – z nichž více než 13,1 tisíc skončilo smrtí a téměř 25,4 tisíc zraněním. Masových střeleb pracovníci tohoto archivu letos zatím zaznamenali 320. A čísla každý den narůstají.

Snad první, co člověka napadne při čtení těchto čísel, je věčná diskuse o právu nosit zbraň. Americký režisér Michael Moore v oscarovém filmu Bowling for Columbine ale ukázal, že nasycenost populace zbraněmi je v Kanadě přibližně stejná jako v USA – a zločinů podstatně méně. Dospěl k názoru, že tyto země se liší „komercializací strachu“, z podnikatelských důvodů pěstovaným a využívaným strachem v USA. Lidé se víc bojí o životy a majetek, neopouštějí například svá obydlí, když v okolí řádí požár či záplavy, snadněji sahají po zbrani. Nervozita ve společnosti je patrná i na faktu, že – jak uvádí server Officer Down Memorial Page – letos do zmíněné neděle bylo ve službě zabito 131 policistů (od roku 1791 jich bylo usmrceno více než 23 tisíc). Z druhé strany podle serveru Mapping Police Violence jen letos policie v USA zabila 852 lidí. Loni policie ve Spojených státech usmrtila více než 1,1 tisíc lidí, přičemž černoši tvořili 25 % z nich, ačkoliv černošská populace představuje pouze přibližně 13 % obyvatel USA. Podle tohoto zdroje analýzy statistik ukazují, že černoch má třikrát větší pravděpodobnost být zabit policistou než běloch.

Dalším vysvětlením vysoké kriminality v USA by mohlo být, že tamní soudní systém je příliš benevolentní vůči zločincům, což je povzbuzuje či vede k opakování trestných činů. Podle posledních údajů londýnského serveru World Prison Brief (Institute for Criminal Policy Research; Birkbeck, University of London) je však ve Spojených státech ve vězení více než 2,1 milionů lidí. To je nejvíc na světě, dokonce mnohem více než v Číně, kde žije podstatně více obyvatel. Podle téhož pramene připadá na 100 tisíc obyvatel v USA 655 vězňů, což je opět nejvíce na světě – pro srovnání v Číně je to 118 vězňů. Ve Spojených státech tak zdomácněl pojem „vězeňsko-průmyslový komplex“, jehož součástí se staly i věznice provozované soukromými firmami.

Demokratické impérium

Více než 13 tisíc Američanů zabitých letos střelnou zbraní je údaj, který teoretiky mezinárodní politiky musí mást. V moderních statistikách se totiž jako událost zvaná „válka“ uvádí ozbrojený konflikt, v němž za rok zahynulo nejméně dva tisíce lidí. A je tu ještě jeden rys, který otvírá diskuse o podobnosti domácí a zahraniční politiky. Obchodování s využitím uměle vyvolaného strachu­ – to není oblíbený postup pouze prodejců zbraní na domácím trhu, to je i modus operandi vojensko-průmyslového komplexu v oblasti mezinárodních vztahů.

Spojené státy daly světu mnoho pozitivního, a to v materiálním i duchovním smyslu. Jsou ale také jedinou zemí, která se od svého vzniku jen a jen rozpíná. Je možné se přít, zda motorem této expanze je imperiální kořistnictví či náboženský nebo liberální mesianismus. Jaká je ale cena tohoto rozšiřování území, moci a vlivu? Podle studie Jamese Lucase zveřejněné na serveru Global Research – ten je provozován Centrem pro výzkum globalizace sídlícím v kanadském Montrealu – nepřetržitá série válek, převratů a dalších subverzních operací USA po celém světě způsobila pouze po 2. světové válce smrt více než 20 milionů lidí. Tato studie vypočítává akce USA v 37 zemích. I když se počty zabitých jeví jako nadsazené a pravděpodobně zahrnují i druhotné ztráty jako smrt v důsledku nemoci, během vynucené migrace a dalších tragédií nezpůsobených přímo v bojích či terorem (což jsou ovšem také válečné oběti) – i desetina z daného počtu je hrůzně veliká.

Existují i úřední přehledy. Podle dokumentace užití ozbrojených sil USA v zahraničí v letech 1798 až 2017, kterou zpracoval a pravidelně aktualizuje Congressional Research Service nejen pro členy Kongresu Spojených států, použil Washington vojáky v mezinárodních vztazích za uvedené období přibližně 200krát. Povětšině ve střední Americe plus Karibiku a v Asii. Za uvedenou dobu USA formálně vyhlásily válku jinému státu v jedenácti případech. Ostatní – od námořní války s Francií (1789) po Korejskou válku (1950–1953), Vietnamskou válku (1964–1973), válku v Perském zálivu (1991), bombardování Jugoslávie (1999) či válku s Irákem (2003) – proběhly bez vyhlášení války. Lidské a materiální náklady na tyto akce uvedená studie neuvádí.

Nedokonalost bytí

Jestli Sigmund Freud skutečně mluvil o „americkém omylu“, možná měl na mysli tamní zvláštní politickou kulturu. Na jejím formování se nepodílel jen sladkobolný příběh lidí toužících po demokracii, který s oblibou vyprávějí liberální učebnice, ale také kořistnictví a sektářství. První angličtí přistěhovalci nepřijeli do oblasti dnešních Spojených států na samém počátku 17. století pracovat, ale chtěli po vzoru španělských dobyvatelů zajmout indiánského náčelníka a vynutit si tak od jeho poddaných zlato. Slovutní otcové-poutníci z roku 1620 utíkali z Evropy před osvícenstvím a demokratické principy vztahovali dovnitř své náboženské komunity, nikoliv na lidi v okolí. Americká revoluce je sice první antikoloniální revolucí, ale nebyla vzpourou původních obyvatel-indiánů, ale britských kolonistů proti britské metropoli. Základem multikulturalismu v USA je dovoz otroků ­a vysídlení indiánů. Jak ve své studii uvádí americká historička Jenny Wahlová, v roce 1860 žily ve Spojených státech přibližně čtyři miliony otroků s tržní hodnotou blízko čtyřem miliardám dolarů; a jak trpce poznamenává americký historik Arthur Ekrich, „americká sympatie s rudým mužem se stala efektivní pouze tehdy, když indiáni již neměli žádné další území, které by mohli ztratit“. Jenže Spojené státy jsou i domovinou radikálních osvícenců, jako byli Benjamin Franklin či Thomas Jefferson, který dal světu stále inspirující Deklaraci nezávislosti.

Každý, kdo byl byť chvíli v USA, tam jistě viděl spoustu krásných míst, dobrých lidí, ohniska technologického pokroku i nádherná umělecká díla. To ale nejsou celé Spojené státy; realistický obraz žádné země nemůže být jen bílý, nebo černý, dokonce nemůže být ani černobílý. USA jsou velmi pestrou zemí, kde se jednotlivé oblasti liší nejen přírodní scenérií, ale někdy i převládajícími kulturními vzory a sociálním rozvrstvením. Platí, že Spojené státy jsou stále v mnohém příklad pro ostatní. Otázkou však zůstává, zda mohou být vydávány za vzor ve všem a zda má být tento vzor vnucován násilím. Ke Spojeným státům patří i to, že FBI registrovala loni téměř 7,2 tisíc deliktů z nenávisti. V této skupině jsou především, ale nejen, činy motivované etnickou, náboženskou nebo sexuální záští. Z více než čtyř tisíc etnických či rasových útoků jich nejvíce směřovalo proti černochům ­(přes dva tisíce), následovaly útoky proti bělochům (741) a Hispáncům (427). Z více než 1,6 tisíců nábožensky motivovaných incidentů jich bylo v minulém roce nejvíce namířeno proti židům (938) a muslimům (273). Z více než 1,1 tisíce útoků motivovaných sexuální nesnášenlivostí jich nejvíce mířilo proti gayům (679). Sociální a politické problémy žádné země nelze vyřešit jazykovou „korektností“ či samozvaným známkováním jiných názorů či serverů jako „antisystémové“.

Mnohé nasvědčuje tomu, že se sociální i politická nervozita z USA šíří do Evropy. To doprovází nešťastná snaha některých politiků napodobit v Evropě situaci za Atlantikem například amerikanizací školství, omezováním sociálních služeb, podbízením se v zahraniční politice Washingtonu. Zdá se, že prostoduchá idealizace amerického způsobu života je jedním z hlavních zdrojů „sluníčkářské“ či liberální podpory bezbřehé migrace.




KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Jak se Porošenkův válečný stav proměnil ve formalitu


„Pokud Petro Porošenko počítal s tím, že se mu podaří proměnit se -- pro domácí i zahraniční publikum – ve vojevůdce, který v záři reflektorů kráčí v čele pluků „Dobra“ proti zástupům „Zla“, a díky tomu dál zůstane v čele státu, přepočítal se,“ píše v komentáři Tereza Spencerová.

Zprávy z Kerčského průlivu vyvolávaly v posledních dvou dnech obavy z blížící se války: ruské námořnictvo s pohraniční stráží zadrželo tři plavidla ukrajinského válečného námořnictva a zajalo 24 námořníků na jejich palubách. Prezident Petr Porošenko oznámil vyhlášení válečného stavu… Zní to opravdu kriticky, nicméně nad celou záležitostí se už od počátku vznášelo několik zásadních otázek.

„Konflikt v Azovském moři“, jak se celé kauze začalo říkat, byť se ve skutečnosti odehrála ve vodách Černého moře, které byly ruským výsostným územím ještě i před anexí Krymu, je v reálu jen lokální záležitostí. Nijak z ní neplynulo ohrožení ukrajinské územní integrity a nebyly ani žádné náznaky, že by se Rusko chystalo vpadnout na ukrajinské území. Zprávy o 500 ruských stíhačkách připravených u hranic k útoku, „dodala“ ukrajinská tajná služba až s dvoudenním zpožděním. Jak tedy mohlo vyhlášení válečného stavu pomoci dostat zpět ukrajinské čluny?

A proč měl být válečný stav vyhlášen zrovna nyní, když k němu Kyjev nesáhl ani v mnohem závažnějších situacích během uplynulých čtyř let, kdy Ukrajina ztratila Donbas i Krym? A například v ilovajském kotli v bojích zahynulo přes 500 ukrajinských vojáků, zatímco nyní nikdo. Co je dnes jinak? Tím spíš, že bez zásadní západní pomoci by Ukrajina se svým námořnictvem žádnou velkou bitvu s Ruskem v Černém nebo Azovském moři ani neustála, a tak bylo od počátku jasné, že řešení bude muset být diplomatické a nikoli vojenské.

Podivná je i rychlost, s níž Kyjev reagoval – od incidentu do zasedání rady pro národní bezpečnost, která rozhodla o dvouměsíčním válečném stavu, uběhly pouhé hodiny, podivnou a pohotovou jednotu názorů vykázala i bezpečnostní rada státu. A dva týdny předtím rada ministrů rozhodla o principech evakuace některých skupin obyvatelstva v případě vyhlášení válečného stavu. Lze z toho vyvozovat, že vše bylo předem naplánováno a jen se čekalo na příhodný okamžik? Koneckonců, ukrajinská válečná plavidla už pod Kerčským mostem proplouvala a neměla problém s příslušnými „razítky“ z ruské strany. Tak proč o ně nepožádala nyní?

V roce 2014 Porošenko odmítl vyhlásit válečný stav s argumentem, že Ukrajina nezbytně potřebuje pomoc od zahraničních dárců a finančních organizací. Nyní Kyjev například Mezinárodnímu měnovému fondu ustoupil a na přání bezprecedentně navýšil ceny za plyn a další služby obyvatelstvu, ale vyhlášení válečného stavu už překážkou k získání peněz není? Tím spíš, že Kyjev sice plní podmínky MMF, ale konečná dohoda o udělení další miliardové injekce podepsána ještě ani nebyla?

A nejdůležitější otázka: Nemělo to celé něco společného s prezidentskými volbami, které Ukrajinu čekají za čtyři měsíce? V rámci válečného stavu by se totiž nekonaly a Porošenko, jinak dopředu jasný poražený, by dál zůstal ve funkci.

Odpovědi nabídlo zasedání parlamentu, které mělo prezidentovu vůli potvrdit. A nepotvrdilo. Zástupci lidu, takto v barvách několika politických a oligarchických seskupení, se na prezidenta sesypali ze všech stran – koneckonců, jejich lídři i sponzoři se upínají k prezidentským volbám, aby vystřídali nepopulárního Porošenka u moci (a u finančních kohoutků) legální cestou a nemuseli sahat po silových řešeních.

A tak se v parlamentu už o Kerčském mostu a „ruské agresi“ skoro nemluvilo, hlavním tématem byly prezidentské volby a jejich konání v řádném termínu. Z Porošenkova plánu nezbyl kámen na kameni. Válečný stav sice vyhlášen byl, ale jen na 30 dní a jen v některých oblastech východní Ukrajiny, nepočítá se s mobilizací, přerušením diplomatických styků s Ruskem, nebude nejspíš zaveden ani vízový režim s Ruskem, nebudou se zabavovat ruská aktiva na Ukrajině, neomezí se pohyb zboží, natož aby se omezovala platnost ukrajinské ústavy. Ta totiž pro válečný stav počítá s cenzurou médií, zákazem stávek, demonstrací či volného pohybu osob… A především, prezidentské volby se konat budou, a to 31. března. Jinými slovy, Porošenkův válečný stav se změnil v pouhou formalitu.

A co je ještě důležitější, Porošenka nepodržel ani Západ. Ponechme stranou reakce Polska a několika evropských zemí či politiků, neboť nemají na situaci vliv. Důležité je, že Angela Merkelová si s ním zatelefonovala a posléze k uklidnění situace vyzvala Rusko, ale právě i Ukrajinu. V podobném duchu se vyjádřila i Paříž, zatímco Washington sice odsoudil „agresivní postup“ Ruska, ale současně vyzval Kyjev, aby si vše vyříkal přímo s Moskvou a sám. Vzkazy jsou to jasné. A navíc svědčí i o tom, že Porošenko panikaří a svůj plán s rozhodujícími spojenci předem nedojednal.

Pokud ukrajinský prezident počítal s tím, že se mu podaří proměnit se -- pro domácí i zahraniční scénu – ve vojevůdce, který v záři světových reflektorů kráčí v čele pluků „Dobra“ proti zástupům „Zla“, a díky tomu dál zůstane v čele státu, přepočítal se. Tak moc, až se vnucuje otázka, do jaké míry je s to ještě vnímat okolní realitu. V každém případě se mu tím notně sužuje manévrovací prostor, a pokud bude chtít zůstat v čele státu, bude muset v oněch čtyřech měsících do voleb přijít s něčím mnohem razantnějším, než bylo – zřejmě politicky kalkulované -- obětování 24 námořníků a tří plavidel.

Z hlediska pokračující nestabilnosti v oblasti může být tedy Porošenko v dohledné době ještě nebezpečnější než dosud. A přitom ale musí doufat, že žádný z námořníků, toho času v ruském zajetí, nepochopí svou roli v celém plánu, a nepožádá ze vzteku o ruský azyl. To by byla fakt trapná tečka za celým příběhem…

Tereza Spencerová